Následující informace byly získány při rozhovoru s Geoffrey Howardem, vedoucím stipendijních programů pro Invisible Children:
Geoffrey vyrůstal na severu Ugandy, vychováván svými prarodiči. Když válka vrcholila a Armáda božího odporu aktivně unášela děti z domovů, byl unesen a zabit také jeho otec. Geoffreymu bylo v té době 10 let a každou noc dojížděl do nemocnice v centru města, kde kvůli bezpečnosti zůstával s rodinnými přáteli.
„Život pak nebyl jednoduchý. Vzpomínám si na ten den... Byl jsem zrovna ve škole, uprostřed vypracovávání cvičného testu, když jsem uslyšel výstřely a dopadající bomby. Administrátor okamžitě ukončil test a třídu rozpustil. Nebylo tam už bezpečno, LRA nás přišla zajmout!” V té době bylo Geoffreymu 12 let.
Druhý den ráno Geoffrey a jeho spolužáci spatřili, co LRA napáchala. „Zabili tolik lidí! Školní hřiště bylo plné mrtvých těl.”
„Cítil jsem se v té chvíli mizerně. Ještě dodnes mě občas pronásledují noční můry, kdy před sebou vidím mrtvá těla. Stal jsem se svědkem strašlivých činů, páchaných LRA. Tehdy poprvé!”
Co se týče psychologického traumatu, Geoffrey řekl: „Je to ve mně od té chvíle zakořeněné. Kdykoliv vidím mrtvé tělo, i kdyby za jeho smrt nemohla LRA, děsí mě to, pronásleduje... Právě proto, že poprvé jsem je spatřil při jejich útoku. Přeji si, aby se to nikdy nestalo!”
„Ostatní děti si prošly ještě mnohem horšími věcmi než já. První věc, kterou LRA udělá je, že těmto dětem „vymyje mozek”. Je s nimi zacházeno s neuvěřitelnou brutalitou a ony samy se pak musí chovat také tak. Vojáci přece mají být suroví! V této souvislosti jste mohli slyšet o dětech, přinucených zabíjet. Zabijí svoje přátele i rodiče, protože vědí, že kdyby se pokusily vzdorovat, zemřou pak ony samy.”
O tom, jak pomoci dětem postiženým válkou: „Potřebují rady, pomoc, a to hlavně psychologickou, potřebují být podporovány. A to je důvod, proč my a Invisible Children zajišťujeme odborné poradce. Děti potřebují někoho, kdo jim může pomoci vyrovnat se s tím, čím si prošly v zajetí. Je důležité, abychom toto poradenství ještě více rozšířili. Až válka skončí a až se tyto děti vrátí domů, budou právě takovou pomoc potřebovat nejvíce.”
O tom, co se děje, když LRA unese dítě: „Zajaté děti nejsou zneužívány pouze k zabíjení; nejčastěji se většina z nich stane nosiči. Zde začíná trauma - dítě je nuceno tahat věci které jsou dvakrát i víckrát těžší, než je ono samo. Když selžete, buď vás zabijí, nebo dají náklad jinému dítěti, ale i vy potom stejně ponesete něco jiného. Děti jsou také využívány jako pomoc v boji. Jsou za tímto účelem školeny a ty nejlepší z nich pak dostanou i zbraň. Dívky se stávají manželkami velitelů. Tyto děti žijí v neustálém strachu. Vidí, čím lidé procházejí - jsou svědky všech činů LRA.”
Následující informace byly zaslány Davidem, jedním z našich Ugandských Roadies v týmu Mountain West:
„Jmenuji se Ocitti David Okech. Žiji v Pabbo (okres Gulu, nyní okres Amuru) v severní Ugandě. Narodil jsem se v roce 1986, v roce, kdy začala válka LRA. Vyrostll jsem v ní, žil jsem v ní a vše, co jsem znal byla pouze a jen válka. Když mi bylo 17 let, celá moje vesnice byla obklíčena LRA a všichni obyvatelé, ať mladí nebo staří, byli zajati, včetně mě.”
„V zajetí jsem zůstal 6 měsíců. Během těch 6 měsíců jsem viděl a zažil největší hrůzy ve svém životě. Nebyl jsem si jistý, zda zůstanu naživu, nebo jestli mě zabijí. Být zajatcem LRA znamenalo bez odpočinku, ve dne v noci chodit džunglí, být svědkem vraždění a útoků na vesnice s cílem zajmout ještě více dětí. To je denní chléb vojáků LRA, z nichž naprosté většině nebylo ještě ani 15 let. Tyto děti to nedělají, protože chtějí, ale protože jsou k tomu donuceny. Jsou zajatci! Zajatci LRA! Stejně tak, jako jsem byl i já... Museli jsem nosit těžké náklady, být svědky každé vraždy; někdy i své vlastní rodiny. V případě bojových střetů jsme byli nasazeni do předních linií, často beze zbraně v rukou. Jediná věc, o které jsem tehdy přemýšlel, byl útěk.”
„O šest měsíců později jsem se rozhodl uprchnout zpátky domů. Ano, bylo to složité. Velice složité. Nikdy to ale nebude snadné pro žádné dítě, které zakusilo to co já. Které prošlo stejnými hrůzami, zažilo stejnou bolest... Vidět, jak LRA přede mnou zabíjí mého tatínka, přátele a příbuzné... To byl ten nejbolestivější zážitek v mém životě!”
„Potřeboval jsem zapomenout na to, co jsem prožil a vrátit se do normálního života, stát se opět normálním člověkem. Vím, že spousta dětí stále čelí stejné situaci, jakou jsem si prošel já, protože válka ještě není u konce. Sice teď ne v mé zemi, ale stále tu je. Stále trvá! LRA přesídlila ze severní Ugandy do Demokratické republiky Kongo a stále pokračuje v páchání těch samých zvěrstev. Stále zabíjejí, unášejí a terorizují celé vesnice. Právě teď, zatímco tu spolu mluvíme. A to je důvod, proč vyzývám lidi, aby stáli při sobě a pomohli přinést konec této válce. A aby pomohli zachránit nevinné děti v Demokratické republice Kongo. Právě teď!”
Zdroj: invisiblechildren.com
Užitečné odkazy |
Kontaktujte nás
nebo pomocí kontaktního formuláře. |
|
