Rozhovor fotografa S.C.Weisse a experta Word Vision zabývající se problematikou dětských vojáků Kurta Bangerta

S.C. Weiss: Desetitisíce unesených dětí , z nichž udělali vojáky, 1,8 milionu vnitřních uprchlíků, tj. takových, kteří nepřekročili hranice země, to je 90% obyvatelstva severní Ugandy, k tomu hlad, zubožení, absolutní kritický stav, co se vzdělání týče. Po téměř 20 letech občanské války je toto smutná situace na severu Ugandy. Mezinárodní společenství tady zklamalo?

Kurt Bangert: Konflikt v severní Ugandě nikdy nedosáhl pozornosti světové veřejnosti, přestože tu dochází k nejstrašnějším porušením lidských práv, jaká si vůbec lze nebo spíše nelze představit. Takzvaná „Armáda Božího odporu“ přepadává muže, ženy, starce i děti, olupuje je, mrzačí a odpravuje. Sedmileté, osmileté děti unáší, vychovává z nich vojáky a nutí je zabíjet. Dělá z nich současně oběti i pachatele. Zprávy, které k nám ze severní Ugandy dojdou, vyprávějí o neuvěřitelných zhůvěřilostech. Angažované nevládní organizace i politici se snaží o řešení. Dosud bohužel marně. Nadto se světové společenství dosud pravděpodobně příliš spoléhala na to, že se ugandské vládě jednou podaří dojít k řešení cestou dohody. Avšak veškeré mírové snahy ztroskotaly. S Josephem Konym, vůdcem LRA, se očividně nedá jednat. Uganda dokonce Konyho vojákům nabídla amnestii, kterou využilo několik nižších šarží, velitelé však nikoliv.

Weiss: Války v Bosně a Kosovu byly ukončeny, protože rostl tlak veřejnosti. Zdráhají se snad nevládní organizace vznášet požadavky, vystupovat nepohodlně proti vládcům, snad i proti politikům ve vlastní zemi?

Bangert: Konflikt v Ugandě je daleko, světovou politiku ovlivňuje pramálo a je převážně ignorován. Nemůžu tvrdit, že by nevládní organizace už udělaly dost, aby mezinárodní politiku vyburcovaly, přestože jsme- a v tom počítám i sebe-, o tom mluvili se zástupci OSN, EU i Spolkovou vládou ( Německa, pozn. překl.). Bohužel se nám dostalo mnoho ústních příslibů, jenže ochota angažovat se silněji před „ zdrženlivou“ diplomacii, je mizivá. Proti terorismu se bojuje v zásadě jen tam, kde jsou pro Západ ohroženy bezpečnostně politické nebo hospodářské zájmy. Porušování lidských práv samo o sobě jako by tu nestačilo.

Weiss: Proč nevyvíjí Spojené národy víc tlaku na prezidenta Museveniho a jeho kabinet, aby ten konflikt konečně ukončil?

Bangert: Spojené národy zjevně nechtějí Museveniho tlačit, protože Uganda ještě stále je vzorová země Afriky, pokud jde o kritéria oddlužení a boj proti AIDS. Ale skutečnost, že je tu velká oblast hospodářsky naprosto na dně a miliony lidí se neodvažují obdělávat svá pole, přímo křičí do nebe, a politikové u nás ani u Spojených národů by ji neměli nadále přehlížet.

Weiss: Je možné, že ugandská vláda v Kampale vůbec nemá zájem o mír na severu země?

Bangert: Toto podezření je nasnadě. Ugandské vládě přijde možná velmi vhod udržovat ve varu konflikt, který odůvodňuje vysoké vojenské výdaje bez nutnosti o tom muset informovat. Navíc patří sever Ugandy jiné etnické skupině, než k jaké se řadí Museveni a většina ostatních členů vlády. To hraje velkou roli. Tudíž má vůle ugandské vlády tento konflikt skutečně řešit své meze.

Weiss: Už v roce 2005 vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu na Josepha Konyho a velitele LRA zatykač. Zatčení ti muži však nebyli. Namísto toho se množí přepadení a smrtelné atentáty na cizince. Je to nová taktika LRA?

Bangert: V zásadě je dobré znamení, když Mezinárodní trestní soud postihuje porušování lidských práv. Ale ten zatykač vyšel v tomto případě ve velmi nevhodnou dobu, když se totiž věřilo, že dojde k řešení přes onen ugandský zákon o amnestii. Zatykač tyto vyhlídky mohl zničit. Navíc je takový zatykač k ničemu, když není možnost obviněné zatknout. Josepha Konyho by nejdřív museli chytit. Už téměř dvacet let se mu daří před dosahem ugandské armády i justice unikat. Přesto je potřeba ty zatykače naplnit. Atentáty na cizince přitahují pozornost, kterou Kony snad dokonce i vyhledává.

Weiss: LRA se opakovaně stahuje přes hranici do Súdánu a už proto je obtížné proti ní bojovat. Armády dětí táhnou ze země do země. Slýcháme, že Kony je teď v Kongu, kde se zdržují i ugandské jednotky. Ve zprávě OSN se ugandské armádě vytýká porušování lidských práv. Podle té zprávy zemře v severní Ugandě týdně tisíce lidí. Co se v srdci Afriky děje a proč to pro nás má mít význam?

Bangert: Nejen lidé trpí ponižující bídou, nýbrž i mnoho vlád má příliš málo peněz, aby se v rámci svých zemí postaraly o bezpečnost a pořádek. Pak se tu hromadí zločinci, šílenci, militantní diktátoři a rebelští vůdcové, kteří vymezují svůj mocenský vliv na úkor obyvatelstva a zabírají pro sebe nerostné bohatství. Jdou přitom doslova přes mrtvoly. Já považuji za nutný jakýsi Marshallův plán pro Afriku, který předpokládá zodpovědné africké vládě.

Weiss: Mezinárodní společenství dětem Ugandy pomáhá. Co by mělo udělat ještě?

Bangert: Spojené národy udělaly už mnohé. Vydaly ujednání o zákazu nasazení dětí jako vojáků, podle něhož děti do 18 let nesmějí být nasazovány ve válce nebo nuceně zabíjet. Spojené národy začaly označovat státy, v nichž k nasazování dětí jako vojáků dochází. To jsou pokroky, na něž jsme čekali už roky. Ale v případě Ugandy je třeba soustředěného společného postupu západních a afrických států, aby bylo LRA donucena se vzdát a Josepha Konyho vydat. Mírová řešení mají samozřejmě před vojenskými přednost. Porušování lidských práv je třeba trestat a lidi, především vnitřní uprchlíky, před násilím a porušováním lidských práv chránit.

Rozhovor je citován z knihy Sonke. C. Weisse: Poslouchej, zabíjej, nebo zemři (str. 135-139). Tento rozhovor vedl a zveřejnil 20. února 2006 týdeník německého Spolkového sněmu Parlament.